Dokončíš projekt, pomůžeš kamarádce s jejími úkoly, zvládneš náročnou situaci se svým dítětem. Zkrátka uděláš něco úžasného. A pak … tiše sedíš a čekáš … Čekáš na to slovo. Na ten pohled. Na to uznání. Na to poplácání po ramenou. Na to odvětění „dobrá práce“, „jsi úžasná“, „bez tebe bych to nezvládla“. A ono to nepřichází. Cítíš vnitřní prázdnotu. Zklamání. Pochybuješ o sobě samé, o své hodnotě....
Zamysli se nad těmito situacemi. Kolegyně je nemocná, tak jdeš na směnu místo ní. Uděláš to pro ni bez váhání, bez přemýšlení. Přece ji nenecháš ve štychu. Kamarádce onemocní dítě, tak za ní rozneseš letáky. Vždyť je to přece za chvíli hotové. Sousedčiny děti mají prázdniny, ale ona pro ně nemá zajištěné hlídání. Tak jí s nimi pomůžeš. Protože kdybys byla ty...
Doprošuješ se každý den o partnerovu pozornost? Prosíš ho o to, aby si tě vážil a uznával tě? Prosíš se ho o to, aby ti naslouchal? Doprošuješ se ho, aby si pro tebe našel chvíli času? Prosíš se ho o jeho lásku? Ale je to vůbec láska, když o ni u svého partnera musíš žebrat?
Eva Válková
