Rok 2025 začněte s jasnou vizí – Inspirujte se Arnoldem Schwarzeneggerem a splňte si své sny a cíle!

Do roku 2025 jsem vkročila s motivací a inspirativními myšlenkami od Arnolda Schwarzeneggera, které jsem si přečetla v jeho knize Buď užitečný: 7 zásad pro život. Konečně jsem objevila klíč, který sny a touhy mění ve splněné cíle. Jak vypadá vaše vize pro tento rok? Jaký vztah máte k detailům? Jak věci dokončujete? Jaký je váš plán A? Nebo ve svém životě používáte „záložní“ plán B?

Jasná vize

Každá dlouhá cesta začíná vizí. Jasnou vizí. Dříve jsem si myslela, že vize = jeden cíl, který si ve svém životě chci splnit. A když jsem si daný cíl splnila, byla jsem na jednu stranu šťastná, protože jsem ho dosáhla, ale na druhou stranu jsem byla frustrovaná, protože další cíl čekal na své splnění hned za rohem.

Dnes už vím, že vize je o životním stylu. Ukazuje mi, jak chci žít. Odhaluje mi mé hodnoty – co je pro mě opravdu důležité. Posouvá mě k ujasnění si, jaké sny si doopravdy chci splnit. Ukazuje mi, po čem toužím. Zaměstnává mou hlavu, abych přemýšlela o krocích, které podniknu k dosažení svých cílů.

Nástěnka snů

Dříve jsem si svou nástěnku snů znázorňující všechny mé sny a touhy tvořila tak, že jsem si na papír velikosti A4 nalepila obrázky, které jsem si vytiskla z počítače. Dopsala jsem si k nim další hesla, jako například láska, rodina, svoboda, osobní rozvoj, vzdělávání atd. Dnes si vision board tvořím v programu Canva. A letos jsem si jí ještě více „vytunila“ – v šablonách nástěnek snů jsem našla nádhernou šablonu s motivační fotkou.

Na fotce je zachycené údolí a v dálce je vidět majestátní hora, jejíž vrchol je zahalen mraky. Je léto, a když se na fotku blíže podíváte, vidíte, že směrem k majestátní hoře vede cesta. Na pravé straně fotky se vpředu tyčí velký balvan a u něj je napsáno slovo „now“ = teď, neboli má symbolizovat místo, kde se nyní na své cestě ke snům a cílům nacházíte.

Zhruba uprostřed fotky je napsáno slovo „next“ = další, což symbolizuje, jaký cíl si splníte nejdříve a jaký cíl si splníte později, symbolizuje slovo „later“, které se na fotce nachází skoro až u mraků.

Skvělé je, že tato šablona už má nastavená okýnka, do kterých si fotky svých snů a cílů vložíte a lehce je na šabloně rozmístíte, pokud si své sny a cíle budete chtít přeskládat jinak.

Vize v jedné minutě

Nedávno jsem také objevila jednu motivační techniku – jak vytrvat na své cestě za splněnými sny a cíli – a zamilovala jsem se do ní na první pohled. Technika spočívá v tom, že si každé ráno po probuzení a každý večer před spaním přehráváte ve své mysli svou vizi jako film. Ve své představě sedíte v kině a na plátně je promítána vaše vize se všemi detaily. Délka celého filmu je jedna minuta. Praktikujte ji každý den a nikdy neztratíte svůj směr.

Detaily + velké věci = stejná pozornost

V knížce jsem se také dočetla, že když James Cameron, přítel Arnolda Schwarzeneggera, natáčel film Titanic, nechal na každý hrneček, který se měl objevit ve filmu, vyrazit logo lodní společnosti, které Titanic patřil. I když hrneček nebyl na záběrech vidět, pro Jamese Camerona byl velmi důležitý – věnoval pozornost nejen velkým věcem (lodi), ale i těm malým, detailním (hrnečkům).

Nedávno jsem také sledovala pořad Hell´s Kitchen Česko. V Pekelné kuchyni soutěžili profesionální kuchaři o finanční výhru a možnost stát se blízkým spolupracovníkem Radka Kašpárka v jeho restauraci. Když se soutěžící po různých úkolech a výzvách vraceli z kuchyní na ubytování, na jedné zdi byl napsán citát ve stylu: „dělej to pořádně nebo to nedělej vůbec“ (přesné znění si již nepamatuji).

Během soutěže jsem několikrát viděla, jak velký důraz byl kladen na drobné detaily. A právě v těchto chvílích jsem si začala uvědomovat, jak moc jsou detaily důležité. A proto nyní, když cokoliv tvořím, zaměřuji se právě na detaily. A také se řídím jednou ze 4 Dohod, konkrétně Čtvrtou dohodou, která zní: „Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete.“.

Čas na splnění snů a cílů

„Nemám čas“ je jen výmluva. Dříve jsem jí často používala. Bylo snazší ta dvě magická slůvka vyslovit, než si dát práci a spočítat si kolik hodin mi dané činnosti a úkoly denně zabírají a kolik hodin volného času mi zbývá.

Když jsem našla odvahu a podívala se pravdě do očí, zjistila jsem, že ve svém dni mám čas, kdy můžu pracovat na splněný svých cílů. A zároveň s ní jsem objevila svou lenost, bolest hlavy, vyčerpání i syndrom vyhoření. A právě v takové chvíli jsem si uvědomila, že se musím zastavit, zhluboka se nadechnout a srovnat si své priority.

S nastavením své hlavy pracuji neustále, je to běh na dlouhou trať, ale ve svém dni jsem našla hodinu, kdy upozaďuji domácí práce a další činnosti a věnuji se pouze práci na svých snech a cílech. Jdu sice pomalými krůčky, ale jdu v před. Svého mamuta = svůj cíl mám rozporcovaný na malé kroky. A jak dodává Arnold: „den má 24 hodin, tak je prostě využijte“.

A ještě chci říci, že není lenost jako lenost. Na koučovacích sezeních jsem s koučovanými několikrát narazila na to, že si myslely, že jsou líné. Když mi vyjmenovaly činnosti a úkoly, které dělají, tak si uvědomily, že líné opravdu nejsou. Že když si dopřejí chvilku u TV nebo na sociálních sítích je to jejich forma relaxu, který v náročném každodenním kolotoči prostě potřebují.

Dokončování věcí

Když se podívám na své sny a cíle z předchozích let napsané v diáři, vidím, jak jsem si zpravidla ty jednoduché, bez námahy, bez úsilí, škrtala, a ty, které vyžadovaly mé úsilí a námahu, jsem si za celý rok nesplnila a přepsala si je vždy do nového diáře s vidinou, že si je splním v následujícím roce. Samozřejmě, že jsem si je nesplnila.

Tento rok jsem se zaměřila na malé a dosažitelné cíle, protože jsem pochopila, že mé sny z minulých let byly až moc velké – chtěla jsem být mistrem, ale zapomněla jsem, že jsem učedníkem, a proto mi jejich splnění nefungovalo. Dnes už vím, že abych si splnila své velké sny, potřebuji dělat malé kroky, které mě k těm velkým snům dovedou, i za cenu, že to možná bude trvat několik let.

Důležité ale je, že stejně jako v koučování, dělám malé kroky k trvalým změnám ve svém životě. A proto i dokončování věcí je pro mě velká výzva. Před pár dny jsem dopsala e-book zdarma. Z jeho dopsání jsem měla obrovskou radost. Vím, že je to pouze jeden střípek v mé mozaice života, ale byla jsem moc ráda, že jsem ho opravdu dokončila. I když teď mě čeká ještě grafické zpracování a další nastavování.

Mysl mi navíc seslala obrázek to-do listu, kde jsem si příslušné okénko odškrtla jako splněno. Dokončování věcí má svůj význam. A cesta vedoucí k cíli je velmi důležitá, mnohdy možná důležitější než cíl samotný, proto si jí užívejte a splnění svého cíle náležitě oslavte. A za tvrdou práci se odměňte.

Plán A

Když jsem minulý rok od Arnolda v jeho dokumentu slyšela: „mějte pouze plán A“, byla jsem překvapená, jaký důraz na tato slova kladl. Jeho slova mě přiměla, abych se zastavila a uvědomila si, že žiju jen „na půl“ – mám sny a cíle a když se mi náhodou plán A nezdaří, tak mám ještě záchytný plán B. Vždycky mám plán B, protože se obávám, že plán A mi nevyjde a já budu zklamaná.

Takže místo toho, abych svému plánu A dávala pozornost rovných 100 %, raději mu dávám 50 %, abych dalších 50 % mohla věnovat i plánu B, de facto je to podobné jako když „zadkem sedíte na dvou židlích“. Uvědomila jsem si, že pocity zklamání si v sobě vytvářím já sama, protože už nyní počítám s variantou, že mi prvotní plán prostě nevyjde.

Letos jsem učinila další rozhodnutí – už žádný plán B, odteď vždy jen plán A. Najednou jsem věci začala více propracovávat, více je rozvádět do detailů, dokončovat je; dělat malé kroky vedoucí k velkým cílům. A můj život se změnil o 180 ºC a to jen tím, že už nemám žádný plán B, mám jen plán A.

Práce přináší ovoce

„Bez práce nejsou koláče.“ Dnes tuto myšlenku chápu mnohem více než v minulých letech a také si jí více vážím. Mé mladší já čekalo, že se mu jeho sny splní, když si to bude moc a moc přát. A ano, některé sny se mi vážně splnily, ale jiné ne. A až teď jsem pochopila, že ke splnění snů či cílů je potřeba vyvinout úsilí.

Když jsem začínala psát e-book zdarma, říkala jsem si: „ach jo, tolik práce mám před sebou“. Mozek mě od psaní odrazoval, říkal mi: „vykašli se na to, je to namáhavé“. Nechtěla jsem propadat negativním myšlenkám a tak jsem si sedla ke stolu a začala psát, i když jsem věděla, kolik práce mě čeká, a že psaním i úpravami strávím spoustu hodin.

Když jsem byla zhruba v půlce, ohlédla jsem se zpět a říkala si, jak je skvělé, kolik toho už mám napsaného. A nyní, když se ohlédnu, jsem ráda, že jsem do toho šla. A to mě motivuje v tom pokračovat dál. Stejně jako v koučování, jsem sice učedník, který chce být jednou mistrem, ale už nyní vím, že stavím na pevných základech.

Plnění snů a cílů někdy bolí, ale jak říká Arnold: „bolest pak pomine“.