Když říkáte „ano“ všem ostatním, kdo řekne „ano“ vám?

Představte si šálek svého oblíbeného čaje. Je horký, voňavý, přesně takový, jaký máte ráda. Už se těšíte, jak si sednete do svého oblíbeného křesla a budete ho pomalu usrkávat. Ale než se tak stane, někdo u vás zazvoní. Někdo jiný vám zavolá na mobil. Potom vám ještě pípne zpráva. A váš čaj? Ten vychladl, zatímco jste říkala „ano“ všem ostatním.

Kolikrát jste odložila svůj vlastní život stranou, protože někdo jiný potřeboval vaši pozornost? Jako když zahradník věnuje všechnu vodu cizím květinám, zatímco jeho vlastní zahrada pomalu vadne.

Jste jako kouzelná studánka, která všem nabízí osvěžující doušek vody. Každý ví, že když přijde, načerpá z vašeho „ano“ sílu a podporu. Jste ta, která vždycky pomůže, poradí, pohladí, vyslechne. Ta, která odloží vlastní plány, protože někdo jiný potřebuje vaši přítomnost právě teď.

Ale co se stane, když studánka vyschne?

Pamatuji si na jeden jarní den. Seděla jsem na lavičce v parku a pozorovala rozkvetlou třešeň. Její větve se prohýbaly pod tíhou květů, byla nádherná. A přesto jsem ji neviděla. Moje mysl byla plná seznamu věcí, které jsem slíbila udělat pro ostatní. Jako motýl polapený v síti povinností jsem se zmítala mezi „musím“ a „měla bych“.

V tu chvíli ke mně přiletěl skutečný motýl. Usadil se na květu přímo přede mnou, jeho křídla se třpytila v jarním slunci. A já si uvědomila, že už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem sama sobě řekla „ano“.

Kdy naposledy jste řekla „ano“ svým snům? Svým touhám? Svému nitru, které šeptá o knihách, které si chce přečíst, o místech, která touží navštívit, o věcech, které chce vytvořit?

Jste jako nádherná královna, která rozdala všechny své korunovační klenoty. Rozdala jste je s láskou, úsměvem, přesvědčením, že dávat je správné. Ale zapomněla jste, že i královna potřebuje svou korunu, aby mohla vládnout.

Každé vaše „ano“ je jako drahocenná perla z vašeho náhrdelníku. Když ji darujete, už se nevrátí. A čím více perel rozdáte, tím prázdnější je vaše šperkovnice.

Je čas začít sbírat perly zpět. Ne proto, že byste byla sobecká. Ne proto, že byste nechtěla pomáhat druhým. Ale proto, že prázdná šperkovnice nemůže inspirovat ostatní svým leskem.

Začněte pomalu. Řekněte „ano“ ranní kávě v tichu, než začne den. Řekněte „ano“ procházce, na kterou se chystáte už měsíce. Řekněte „ano“ tomu kurzu malování, který vás láká, ale stále ho odkládáte, protože někdo jiný potřebuje váš čas.

Možná se bojíte, že když začnete říkat „ne“ ostatním, přestanou vás mít rádi. Ale pravda je taková, že ti, kteří vás skutečně milují, budou šťastní, když uvidí, jak říkáte „ano“ sama sobě. Budou se radovat z vašeho rozkvětu jako ze slunečnice, která konečně našla své slunce.

Představte si svůj život jako krásnou knihu. Každý den je jako nová stránka. Kdo by měl být hlavní hrdinkou tohoto příběhu? Vy, nebo všichni ostatní?

Když se naučíte říkat „ano“ sama sobě, stane se zvláštní věc. Vaše „ano“ ostatním získá novou hodnotu. Už to nebude automatické „ano“ ze zvyku nebo z pocitu povinnosti. Bude to vědomé „ano“ ženy, která zná svou hodnotu a váží si svého času.

A ti, kterým řeknete „ne“? Možná budou překvapení. Možná i zklamaní. Ale časem pochopí, že žena, která umí říct „ne“, když potřebuje, je žena, jejíž „ano“ má skutečnou hodnotu.

Jste jako vzácná růže v zahradě života. Potřebujete svou vodu, své slunce, svůj prostor k růstu. Nemůžete neustále sklánět své okvětní lístky k zemi, aby po nich mohli ostatní šlapat.

Dnes je ten den, kdy můžete začít psát nový příběh. Příběh, ve kterém vaše „ano“ sobě samé je stejně důležité jako vaše „ano“ ostatním. Příběh, ve kterém nejste jen postavou v životech druhých, ale hlavní hrdinkou svého vlastního života.

Protože když se naučíte říkat „ano“ sama sobě, zjistíte překvapivou věc – svět se nezhroutí. Naopak. Rozkvete spolu s vámi, protože konečně uvidí vaši pravou krásu. Krásu ženy, která ví, že její „ano“ má hodnotu zlata, a podle toho s ním nakládá.