Jak vnímáte svou vlastní konečnost?

K napsání dnešního článku a k zamyšlení mě přivedla knížka O smrti a umírání aneb Co by se lidé měli naučit od umírajících, jejíž autorkou je Elisabeth Kübler-Rossová. Jaký je tedy váš pohled na smrt? S jakými pocity máte smrt spojenou? Co všechno se vám vybaví, když se řekne umírání? Jaké máte osobní zkušenosti se smrtí a umíráním svých blízkých?

Důležité upozornění na začátek

Následující text vychází především z mých vlastních zkušeností a poznatků; jedná se o další úhel pohledu na smrt a umírání.

V minulosti byla smrt přirozenou součástí lidského života, dnes je většinou tabuizována

V dřívějších dobách byla smrt vnímána jako přirozená součást koloběhu života; například muži umírali ve válkách či v soubojích, ženy (a často i děti) umíraly při domácích porodech, nebo děti umíraly již v brzkém věku, jak často slýcháváme například při výkladu na prohlídce zámku (dospělého věku se dožilo jen pár dětí z původně několika narozených).

Dnes je smrt většinou tabu; o ní a o umírání nemluvíme a raději ani nepřemýšlíme, protože co kdybychom si ji svými myšlenkami přitáhli do svého života, nebo do života svých blízkých? Naši blízcí si s námi také o smrti a umírání nepovídají. Se smrtí a umíráním máme spojenou ztrátu (milované) osoby, obrovskou bolest, smutek, i stesk – prostě pro nás samé nepříjemné emoce, takže se raději zabýváme hezčími podněty.

Nepřipouštění myšlenek na konec svého života

Jednoho dne se písek v přesýpacích hodinách přesype a náš život skončí. Kdy to bude? To nikdo neví (možná to ví jen vyšší síla). A asi je to tak lepší. Protože, když byste předem věděla, kdy přesně váš život skončí, možná byste chtěla tuto nevyhnutelnou situaci odvrátit za každou cenu.

Nebo když byste dopředu věděla, za jakých okolností zemřete, například v obrovských bolestech, možná byste vzala svůj osud do svých rukou a rozhodla se pro jinou smrt a zemřela dříve, než by nastala smrt, která vám byla předurčena.

Když umírá člověk, který svůj život již prožil (například dožil se velmi vysokého věku), jeho blízcí se na jeho odchod připravují a smiřují se s ním. Když poté zemře, je to velmi smutné, ale není to pro jeho blízké tak obrovská rána, protože očekávali, že tato skutečnost nastane.

Pokud ale nečekaně zemře člověk, který měl ještě celý život před sebou, pro jeho okolí a zejména pro jeho nejbližší je to šok. Na tuto situaci se dopředu nemohli připravit. A najednou se tito blízcí ocitají v hluboké krizi.

V dnešní době si nepřipouštíme svou konečnost. Máme pocit, že smrt je nám „na hony“ nebo alespoň na léta vzdálena a nastane až za dlouhý čas (a teprve pak se jí budeme zabývat). Když si čteme parte a dozvíme se, že zemřel člověk v našem věku, vyděsíme se, protože „už se kácí v našem lese“, a na chvíli začneme uvažovat o své smrtelnosti. Ale pak tyto myšlenky vytěsníme z mysli nebo je nahradíme těmi veselejšími.

Strach nejen ze smrti a umírání

Se smrtí a umíráním souvisí strach – například strach z neznámého, jelikož se svým vlastním umíráním a smrtí nemáme žádnou zkušenost. Strach, že naše umírání a smrt bude doprovázena bolestmi. Strach, že zemřeme o samotě. Strach o život svých nejbližších po naší smrti atd.

Strach ze smrti

Většina lidí má ze smrti strach. Je to pochopitelné, protože nevíme, co nás čeká; nevíme, jakou smrtí zemřeme; nevíme, kdy zemřeme; nevíme, za jakých okolností zemřeme. S vlastním umíráním a smrtí nemáme žádnou zkušenost. Nevíme, co nás čeká, až naposledy vydechneme. K dispozici ale máme například zprostředkované informace od umírajících a od lidí, kteří prožili svou vlastní klinickou smrt. Zde doporučuji k přečtení světový bestseller: Musela jsem zemřít, jehož autorkou je Anita Moorjani.

Strach z bolesti

Strach ze smrti je velký, ale mnohem větší je strach z fyzické bolesti. Umírání v bolesti nahání větší hrůzu, než poklidné umírání například ve spánku. Když jsem četla knihu: Než jsem tě poznala od Jojo Moyesové (tehdy mi bylo méně let, než je mi dnes); říkala jsem si, proč hlavní hrdina chce dobrovolně podstoupit euthanasii, vždyť má celý život před sebou.

O pár let později jsem se potýkala s obrovskou bolestí zubu, kdy mi žádné léky nezabíraly. Byla jsem naprosto zoufalá. Minuta mi připadala jako hodina. Nevěděla jsem, jak si mám sednout, nebo lehnout. Chtěla jsem se bolesti za každou cenu zbavit, ale nic nepomáhalo. Začaly mě také napadat myšlenky, že když bych teď zemřela, zbavila bych se fyzické bolesti, která mě sužuje.

Naštěstí po nějaké době léky začaly fungovat a mně se začalo ulevovat, bolest začala ustupovat. Díky této bolestivé zkušenosti už více rozumím hlavnímu hrdinovi, proč se rozhodl pro dobrovolný odchod z tohoto světa.

Strach o nejbližší

Umírající člověk ví, že opouští své milované a může prožívat strach o jejich život, o jejich citové a materiální zabezpečení apod.

Strach z opuštění

Poslední strach, který zde zmíním, je strach z opuštění. Strach, kdy se dotyčný bojí, že bude umírat sám (na jakémkoliv místě). Bez hřejivé náruče svých blízkých.

5 fází umírání podle Elisabeth Kübler-Rossové

Elisabeth Kübler-Rossová na základě svých poznatků sestavila pět fází, kterými umírající člověk prochází; konkrétně se jedná o tyto fáze: popírání, hněv, smlouvání, depresi, akceptaci. Pojďme si je ještě více přiblížit na praktickém příkladu – pacient přichází se svými zdravotními problémy za lékařem, který na základě vyšetření zjistí onkologické onemocnění.

Lékař sedí naproti pacientovi a oznamuje mu, že testy odhalily rakovinu. Pro pacienta na druhé straně stolu je to obrovský šok. Jakmile se z něj vzpamatuje, začíná svou právě stanovenou diagnózu popírat (to není možné, lékař se určitě plete, moje výsledky s výsledky jiného pacienta určitě byly zaměněny).

Jakmile pacient přestane s popíráním, objevuje se druhá fáze a tou je hněv a agresivita; kdy se pacient zlobí například na lékaře; na zdravotní sestry, na vyšší sílu, na svou rodinu, na své přátele a známé; hledá jakéhokoliv viníka „zvenčí“, ale sám sebe jako viníka nevidí.   

Další fází je smlouvání, kdy pacient začne smlouvat s Bohem (například celý život jsem pracoval/a, pomáhal/a druhým, tak proč zrovna já mám rakovinu; když mě uzdravíš, budu i nadále pomáhat druhým lidem a to ještě více, než tomu bylo doposud).

Po fázi smlouvání přichází u pacienta fáze deprese, kdy si uvědomuje svoji bezmoc.

A poslední fází je akceptace, neboli přijetí a smíření se s rakovinou, se svou konečností, se svou smrtí.  

Těchto pět fází může u člověka probíhat jedna za druhou (ideální varianta); nebo „na přeskáčku“ (například pacient byl ve fázi smlouvání, ze kterého se vrátil zpět do fáze hněvu). Bohužel do fáze smíření nedojde každý pacient. Některý pacient zůstane až do své smrti například v první fázi – popírání – a nikdy neprojde ostatními fázemi.  

Komunikace nejen mezi umírajícím člověkem a jeho rodinou je velmi důležitá!

Poté, co umírajícímu člověku byla lékařem sdělena nezvratitelná diagnóza, například rakovina, odchází skleslý zpět domů. Rodina už jen při pohledu na něj vnímá, že nastala nějaká změna; ale zatím ještě netuší jaká, protože jejich nejbližší jim odmítá sdělit své těžkosti. Nechce jimi svou rodinu zatěžovat.

Rodina se samozřejmě začne dotazovat přímo i nepřímo na to, co se děje, a proto se jim jejich nejbližší může začít vyhýbat; nebo vzdalovat ještě více, než tomu bylo doposud.

Když se jejich nejbližší rozhodne promluvit a svěří se jim se svými těžkostmi, uleví se mu. Má okolo sebe osoby, se kterými své těžkosti může sdílet. Pro rodinu ovšem nastává šok; najednou neví, jak má s umírajícím člověkem komunikovat. Členové rodiny se mu mohou začít vyhýbat, popírat jeho diagnózu a jednat s ním jako se „zdravým“ člověkem, nebo našlapovat okolo něj „po špičkách“; zkrátka reakce nejbližšího okolí mohou být jakékoliv.

Nicméně nejdůležitější je nezavírat se před komunikací s umírajícím člověkem. Ptát se dotyčného na jeho potřeby. Odmala jsme byli učeni: „když nevíš, tak se zeptej“, a opravdu se zeptat umírajícího co konkrétně potřebuje, s čím mu můžete pomoci (křišťálová koule, která ví úplně všechno, se někam zakutálela a čas na vytváření domněnek není k dispozici).

Jakmile se prolomí počáteční komunikační bariéra, zvednou se stavidla a komunikace začne proudit sama.

Komunikace je velmi důležitá a to nejen ve vztahu k umírajícím lidem, ale ke všem lidem. Důležité je se vzájemně se poslouchat i naslouchat si.

Závěrečné sdělení

O smrti a umírání by se dalo hovořit hodiny a hodiny, nicméně cílem tohoto článku bylo především poukázat na vlastní konečnost a na důležitost komunikace.

Čas, který nám byl dán na tomto světě, se jednoho dne naplní; ale ještě než se tak stane, opratě svého života držíme ve svých rukou a je jen na nás jakým směrem se vydáme. Vždyť jak se říká: „nejvíce neuskutečnitelných snů a přání najdeme na hřbitově“.

A poslední přání

Odvážní a smíření se svou vlastní smrtí si mohou do vyhledávače zadat sousloví moje smrt a dostanou se tak na skvěle zpracované webové stránky, na kterých kliknou v pravém horním rohu na Moje poslední přání a zde již mohou vyplňovat jednotlivé kapitoly týkající se vlastní konečnosti. Vše je výborně zpracované a intuitivní na ovládání. Doporučuji vyzkoušet.