Jak by vypadal váš život, kdybyste se přestala srovnávat s ostatními a začala soutěžit sama se sebou?

Představte si zahradu. Ne obyčejnou zahradu, ale tu vaši, jedinečnou. Každá rostlina v ní je jiná, každý strom roste svým tempem, každá květina má svůj příběh. Nenapadlo by vás vyčítat růži, že není tulipánem, nebo kárat jabloň, že nekvete stejně jako třešeň. Tak proč to děláte sama sobě?

Jsme jako květiny, které neustále natahují své stonky, aby viděly přes plot do sousední zahrady. „Její květy jsou větší,“ vzdycháme. „Její barvy jsou jasnější,“ šeptáme. „Její zahrada je dokonalejší,“ říkáme se smutkem v hlase. A přitom zapomínáme zalévat své vlastní kořeny.

Pamatuji si chvíli, kdy jsem si to uvědomila. Seděla jsem u zrcadla a kriticky zkoumala každý detail své tváře. Porovnávala jsem se s fotografiemi na sociálních sítích, s kolegyněmi v práci, dokonce i s vlastními představami o dokonalosti. Byla jsem jako motýl, který zapomněl na krásu vlastních křídel, protože byl příliš zaujatý letem ostatních.

Co kdyby … Co kdyby existoval jiný způsob? Co kdyby naším jediným měřítkem bylo naše včerejší já?

Představte si, že váš život je jako kniha. Každý den je jako nová stránka, každý měsíc jako nová kapitola. Nečtete přece knihu tak, že neustále přeskakujete na příběhy ostatních, nebo snad ano? Soustředíte se na svůj vlastní příběh, na jeho vývoj, na jeho jedinečnou krásu.

Začněte tím, že si každý večer zapíšete jednu věc, kterou jste dnes udělala lépe než včera. Možná jste se více usmívala. Možná jste našla odvahu někomu říci „ne“. Možná jste konečně začala psát ten příběh, který nosíte ve svém srdci. Malá vítězství, která rostou jako semínka v půdě vašeho nitra.

Jste jako řeka, která si hledá svou vlastní cestu. Někdy teče pomalu, jindy rychle. Někdy se klikatí, jindy proudí přímo. Ale vždy, vždy je to její jedinečná cesta. Představte si, že by se řeka snažila téct úplně stejně jako jiná řeka – ztratila by svou podstatu, svou krásu, svůj účel.

Když přestanete srovnávat svůj život se životy ostatních, začne se dít něco magického. Najednou máte více energie. Více radosti. Více prostoru pro osobní růst. Protože všechna ta energie, kterou jste dříve věnovala srovnávání, se může přelít do vašeho vlastního růstu.

Každé ráno, když se probudíte, si představte, že začínáte novou kapitolu své knihy. Ne knihy vaší sousedky, kolegyně nebo influencerky na Instagramu. Ale své knihy. Se svými postavami, se svým tempem, se svým příběhem.

Možná zjistíte, že některé dny jsou jako tiché potůčky – klidné, mírné, nenápadné. Jiné dny mohou být jako vodopády – plné energie, změn a výzev. Ale všechny jsou vaše. Všechny jsou součástí vašeho jedinečného příběhu.

Začněte si všímat svých vlastních pokroků. Jak jste se naučila lépe naslouchat svému tělu. Jak jste se stala odvážnější ve vyjadřování svých názorů. Jak den za dnem roste vaše sebedůvěra jako květina otáčející se za sluncem.

Soutěžit sama se sebou neznamená být k sobě tvrdá. Naopak. Je to jako být svojí nejlepší přítelkyní, která vás jemně povzbuzuje, když klopýtnete, a upřímně se raduje z vašich úspěchů.

Představte si, že váš život je jako tanec. Jedinečný, plynulý, prostě váš. Netančíte proto, abyste byla lepší než ostatní tanečnice. Tančíte proto, že vás tanec naplňuje radostí. Že vás osvobozuje. Že vám dává křídla.

A když se přistihnete, že vaše mysl začíná zabíhat ke srovnávání, jemně ji přiveďte zpět. Jako když láskyplně vedete dítě za ruku. „Podívej,“ řekněte si, „tohle je tvá cesta. Tvá jedinečná, krásná, nedokonale dokonalá cesta.“

Vás život je jako zahrada v různých ročních obdobích. Někdy kvete, jindy odpočívá. Někdy sklízíte plody, jindy připravujete půdu pro nové začátky. Ale je to vaše zahrada. S vašimi květinami, vašimi stromy, vaším rytmem.

A možná jednoho dne, až se ohlédnete zpět, uvidíte, jak daleko jste došla. Ne ve srovnání s ostatními, ale ve srovnání s tou, kterou jste byla včera. A to bude to nejkrásnější vítězství ze všech.

Protože když soutěžíte sama se sebou, nemůžete prohrát. Můžete jen růst, učit se a rozkvétat. Jako květina, která se nesrovnává s ostatními květinami v zahradě, ale každý den se jen tiše raduje z toho, že může růst svým vlastním tempem, svým vlastním způsobem, ke svému vlastnímu slunci.